Chtěla jsem být výjimečná

 

Celý život jsem byla jiná. Nemůžu za to, tak jsem se narodila. Nijak jsem se nemusela snažit. Zprvu mi to vadilo, ale časem, když jsem tomu přidala touhu po slávě, tak vše dostalo svůj smysl, proto jsem asi jiná. Chtěla jsem být výjimečná pro své přátele, pro rodinu, pro lidi z práce i úplně cizí lidi, co vůbec neznám, být zkrátka slavná. Nejprve jsem se za to styděla a skrývala to, ale časem jsem nabrala sebevědomí a začala se ke svému záměru hrdě hlásit. Dnes hrdě přiznávám, že jsem selhala. Nestala jsem se další Coco Chanel ani Oprah Winfrey, stala jsem se Libuší Šafránkovou, kterou jsem nikdy být nechtěla a začala jsem přijímat fakt, že to jsem já a to je vše, co mám a budu mít. A i když sláva nepřišla a nejsem ničím výjimečná, tak o to víc je pro mne důležité být sama sebou a být na to hrdá. Není podstatné, zda děláte práci, díky které vás poznávají tisíce lidí na ulici. Cílem a potěšením by mělo být pracovat, co nejlíp to jde a tam, kde se cítíte dobře, plný radosti, když tam jdete a štěstí, když večer odcházíte domů. Člověk může být spokojený i ve své nevýjimečné práci. Protože obzvlášť v této době si člověk víc, než kdy dřív váží, že má vůbec nějakou práci. Věřte mi, že jsem nesnila, že budu jedna z mnoha, to bych přece nezakládala módní značku v době porevolučního módního temna a taky bych nezaložila první módní online televizi v době, kdy bylo slovo internet ještě považováno za sprosté slovo a ano, mluvím o devadesátkách :). Nikdy jsem nešla s proudem, ale ještě proto nejsem výjimečná a už vůbec né slavná, možná praštěná a odvážná, no a dost naivní. Takže stále jsem jiná, v jídelně při obědě stále sedím sama mimo od zbytku kolegů, nezapadám, ale už se nesnažím na tom založit svou slávu. Někdy jde o víc, třeba o dobrou práci, která zaplatí složenky, dluhy z rozvodu a občas nějakou tu tantrickou masáž, abych se z toho všeho nezbláznila :). Možná tím jsem opravdu výjimečná, že děkuju za tu každodenní normálnost. Děkuju vesmíre a děkuju šéfe! 🙂

Vaše

Libka