Jak se pozná konec lásky

Píšu si tak doma svoji knihu a tu mne vyruší zásadní myšlenka, která mne napadá posledních pár týdnů. Nevím, zda dokážu ukončit vztah a nebo zda mám vůbec ukončit vztah. Asi bych to měla vepsat do nějaké kapitoly, ale ráda bych se s vámi poradila. Je tak těžké poznat, kdy už mezi námi láska není, když ji vlastně cítíte stále, protože milujete život a všechno živé i neživé na zemi. No a jak se to vůbec pozná, že už nemiluji? Já upřímně nevím. Je to chvíle, kdy na sebe křičíte nenávistná slova nebo si začnete vyčítat, že jste se příliš obětovali tomu druhému? Nedokážu si poručit, že od dnešního dne už tě nemiluju, protože už nejsme spolu. Protože když někoho opravdu milujete, tak ten cit přetrvá v srdci navěky. Zůstane v něm takový malý odraz, který bude třeba léty mizet, ale bude tam. Není přeci možné, abychom dokázali vymazat ze srdce i mysli všechno to, čím jsme žili, co jsme sdíleli a že to ve své době bylo to nejdůležitější v našem životě. Jak potom dokážeme vytěsnit city z nitra a žít dál. Říká se, že lidé na to špatné rychle zapomenou, ale co je na lásce špatné? Ona nemá ty špatné stránky, protože láska je jen jedna. Pozitivní a plná štěstí, životní energie. Je stavebním prvkem našeho vesmíru a když ji popřeme, tak se vesmír rozpadne. I my se rozpadneme, náš život, naše vzpomínky. Jak tedy pracovat s tím zbytkem toho krásného, posledním zrnkem písku z celé hromady? Kdyby tak šlo sfouknout a celá část toho života s mužem, který už tady není, šla vymazat z paměti. To by možná nezůstal ani otisk jeho lásky v našem srdci a tenhle článek bych psát nemusela. Ale opravdu to tak chceme? Chceme formovat náš život a naše srdce z děravých kousků, co zůstaly? Já nevím. Já zatím jen hledám cestu, co udělat s tou láskou, co zůstala i když on tu třeba nebude. A ptám se, zda mám povoleno ho milovat dál, tedy tu část života s ním, i když už budeme každý jinde. Je nepřístojné pro společnost mluvit nahlas při rozchodu o tom, že milujete dál a že nechcete přestat. I když jste to byli vy, kdo odešel. Znovu nevím. A pochopení nehledám, protože je důležité to, co cítím já sama, ale rada by se mi hodila. Já se prostě nedokážu na nikoho zlobit, i kdyby hrom bacil. A miluju svoje vzpomínky. Jsou jako filmy, takoví, co mi v televizi chybí. A to jsem si dokonce i zakázala koukat na oblíbené německé romantické filmy Rosamunde Pilcher, protože se mi celá rodina smála, včetně dětí. Jsem prý naivní, tedy oni mne nazvali „magorem“, ale to je se nehodí psát. 🙂 Takhle to údajně v životě nechodí, ani v lásce. No tak sním o pohádkách jen v mé hlavě a stejně tajně v noci koukám na Pilcher.:)))

Milé dámy, zkuste milovat až za hrob, každého člověka, co potkáte, i když odejde nebo uteče, protože ta láska není on vedle nás, ale ten cit, který si udržíme v našem srdci a lásky není nikdy dost.:)

S láskou

Libby