Král je mrtev, ať žije královna! :)

 

Poslední tři roky jsem musela tiše přihlížet, jak postupně odcházejí ti, které miluji. Nejprve můj muž, to znamenalo zapomenout na rodinu tak, jak jsem ji znala doteď. Pak se najednou ztráceli přátelé, ti nejbližší, ti kteří mě drželi nad vodou celé roky předtím a já nechápala kam jdou. Proč se najednou neozývají? Proč už jim není moje přítomnost příjemná? Proč už mě ve svém životě nechtějí? Odešla i milovaná práce, která mi dávala pocit, že moje snažení vede směrem k radosti z úspěchu. No a když nakonec sedíte úplně sama v úplně prázdném bytě, tak pochopíte, že je zbytečné se bránit. Je zbytečné kričet, brečet, nebo se ptát – proč? A v tu chvíli na samém dně, v úplné tmě, pochopíte. Přijmete vše, protože už nemáte sílu odporovat. A to je ten bod 0!

A pochopíte, že jediná cesta, jak poznat sama sebe, je ztratit všechno. Jediná cesta, jak poznat úžasného muže, je nejdříve poznat toho nejhoršího. Pochopíte, že cesta za láskou, je vlastně cesta do svého vlastního srdce.

Po třech letech, kdy každý krok vpřed bolel, jak když jdu přímo přes pláň střepů, se cítím svobodná. Cítím zase lásku, i přesto, že nemám muže. Mám přátele, i když jsem myslela, že umřu sama a najdou mne ohlodanou kočkama.:) Mám rodinu, protože jsem si uvědomila, že tou může být i samotná matka s dětma, bez manžela. A moji rodiče, kteří tu stále byli a udělali mi pomyslné laso, když jsem padala ze skály dolů do propasti.

Že ve čtyřiceti začnu úplně znovu by mě nikdy nenapadlo. Ale pokaždé, když ještě na chvilku zapochybuji, tak si pustím Sex ve městě, kde si hlavní hrdinky užívají splněných snů daleko po čtyřícítce. To jenom my Evropani tak rychle stárneme.:)

Děkuju všem co zůstali a děkuju všem co odešli. Vše je dobré!

Libka