Lexaurin nebo bublinky, to je oč tu běží

Vždycky jsem se snažila být dokonalou ženou, matkou a šéfovou. Trávila jsem každou volnou chvilku tím, že jsem tvrdě makala na tom, aby všichni kolem mě byli šťastní a spokojení.

Znamenalo to nabitý celý den. Když přijdete z práce, kde celý den musíte být ve střehu, jsem na očích závistivých spolupracovníků nebo konkurentů, tak potom malý zbytek energie věnujete dětem a rodině. Byly roky, kdy jsem třeba týden ani nezapnula televizi ( to teda nedělám vlastně nikdy 🙂 ). Znáte to, nejdříve večeře, pak úklid po večeři, úkoly s dětmi, koupání, žehlení prádla, vaření na druhý den a když děti zalehnou, když bůh dá, v deset hodin, tak už na mne čekaly v počítači emaily, které jsem nestihla vyřídit přes den. Navíc miluji práci v noci, kdy nastane naprostý klid venku i uvnitř, a já se mohu ponořit do psaní nebo malování.

Když se mne někdo z kolegů nebo známých zeptá, jak se dá zvládnout kariéra a výchova dětí (bez otce) dohromady, tak vždy říkám : pohoda, musíte být manažerem svého času a umět věci zorganizovat. Ale ve skutečnosti? Kecááám, sobě i druhým. Dá se to, ale za jakou cenu!

Ve skutečnosti zjistíte, že vaše děti nedocení vaši péči do doby, než se stanou sami rodiči. A taky zjistíte, že pokud se vyčerpáte až příliš, tak padnete na „hubu“ a nebude nikdo, kdo by vás zastoupil. A co je nejdůležitější, když není spokojená a šťastná maminka, tak takoví nebudou ani ti další v rodině. Vaše energie se přenáší na lidi kolem vás a jste to právě vy a ta energie, díky čemu všechny udržujete šťastné a spokojené. A tak jsem se jedno ráno vzbudila, vylila načatou lahev bublinek, bez kterých bych asi ani neusnula. Když jsem přetažená, tak nezaberu bez špetku alkoholu, aby mě totálně „zabil“. A taky jsem vyhodila plato prášků, kterými jsem tlumila stres nebo bolest hlavy nebo zad nebo čehokoliv, co už v těle nechtělo dále snášet to vražedné tempo.

Rozhodla jsem se poprvé v životě myslet nejdřív na sebe. Poprvé v životě nechat umýt nádobí své děti a také poprvé v životě si jít lehnout před půlnocí.

Byl to jen začátek mé cesty sama k sobě, kterou mám teď, když to píšu, dávno za sebou. Dnes místo práce 12 a více hodin denně si zajdu zaběhat, abych pročistila hlavu. Bublinky si dávám s kamarádkou na terase a když mi email přijde po osmé večer, tak na něj odpovídám až ráno.

Mé děti se mne každý den ptají, zda bych si dala kafíčko a někdy, když přijdu domů, tak už má dcera navařeno. A světě div se – baví jí to a je u toho šťastná. Cítí se velká a důležitá. Máme víc času se smát a nikdy už svým dětem neřeknu, že jim nebudu večer číst, protože mě bolí hlava a nestíhám.

Je dobré padnout vysílením na zem, protože je to někdy jediný způsob, jak být šťastný a spokojený.

Všem maminkám

Vaše

Libka